Olbram Zoubek (21. dubna 1926, Praha – 15. června 2017, Praha) patřil k významným českým sochařům druhé poloviny 20. století. V letech 1945–1952 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Josefa Wagnera. Věnoval se volné plastice, reliéfům, tvorbě pro architekturu a restaurování. Byl členem skupiny Trasa, později také Nové skupiny a Umělecké besedy. Za normalizace, kdy byly jeho výstavní možnosti omezené, se podílel na obnově renesančních sgrafit litomyšlského zámku.
Ústředním tématem jeho tvorby byl člověk, jeho zranitelnost, vztahy a důstojnost. Charakteristické protáhlé figury s výraznými gesty a členitým povrchem odrážejí inspiraci antikou i osobní zkušenost s dobou, ve které žil. Pracoval s cementem, olovem, cínem a bronzem; vybrané části soch zvýrazňoval barvou a zlacením. Vedle monumentálních realizací vytvářel komorní plastiky a reliéfy, v nichž rozvíjel stejné zaujetí lidskou postavou a jejím výrazem.
Je autorem posmrtné masky Jana Palacha a sochařské části Pomníku obětem komunismu na pražském Újezdě. Jeho díla jsou zastoupena v českých veřejných sbírkách a řada soch se stala součástí veřejného prostoru. Vystavoval doma i v zahraničí, například v Paříži, Berlíně a Essenu. Rozsáhlá retrospektiva v Jízdárně Pražského hradu v letech 2013–2014 představila téměř tři sta jeho prací.
